Co se týká krku a výztuhy, tam raději nic nezkoušejte bez zkušeností. Zkroucený krk se nedá narovnat silou. Pokud výztuha nereaguje, může být zlomená nebo zarezavělá. Někdy pomůže jen výměna krku, jindy stačí seřízení a nové pražce. Po vytažení z pouzdra vždy nejdřív povolte struny, teprve pak zkoumejte. Náhlé napnutí může dokončit prasklinu, která už byla na cestě.
Praskliny v žebrech nebo na lubech se často podceňují. Malá trhlina na lubu může být jen kosmetická, ale pokud se šíří, snižuje tuhost korpusu a zvuk ztrácí basy. Zkuste nejdřív zjistit příčinu – časté je přeschlé dřevo nebo náraz do pouzdra. Uvolněná žebra se poznají poklepem: vydávají dutý zvuk místo jasného. Tato oprava vyžaduje řezání a vkládání nového materiálu, na což domácí podmínky nestačí.
Poslední věc, kterou většina lidí podcení: plán se musí měnit. Když se změní směny, zkouškové období nebo příchod nového spolubydlícího, rozvrh se rozpadne. Jednou za měsíc si sedněte a projděte, co funguje a co ne. Cvičení v přeplněném bytě není o dokonalém klidu, ale o tom, že se domluvíte na kompromisu, který vydrží víc než tři týdny.
Prvním signálem bývá změna zvuku. Nástroj zní dutě, ztrácí jas a odpovídá pomaleji. U klavíru se rozladí zejména střední rejstřík, kladívka se opírají o struny a pedál začne drhnout. Kytara nebo housle potřebují častější ladění, snímače u elektrických nástrojů mohou chytat vlhkost a brum. Jakmile se objeví plíseň na povrchu laku nebo na filcu, je zle – vlhkost už pronikla do materiálu.
Co patří na tác a co
Piano není skříň, kterou posunete o metr doleva, když se to nehodí. V panelákovém bytě se rozhodnutí mezi vnitřní a obvodovou stěnou podřizuje třem věcem: stabilitě ladění, hluku pro sousedy a tomu, jestli vůbec projdete dveřmi. Nejdřív zjistěte, jakou stěnu máte. Obvodová stěna je ta, za kterou je venku – bývá silnější, chladnější a často nese fasádu. Vnitřní příčka mezi byty nebo mezi pokoji je tenčí, rezonuje a přenáší zvuk. Podle toho se odvíjí všechno ostatní.
Rozhodnutí je tedy jasné: pokud to jde, dejte piano k obvodové stěně, ale s mezerou a s izolací proti chladu a vibracím. Pokud musí stát u vnitřní příčky, investujte do tlumení ze strany zdi i podlahy a počítejte s tím, že se zvuk ponese dál. Vždycky ale nejdřív změřte prostor, zkontrolujte teplo od topení a teprve potom stěhujte. Špatně umístěné piano se nezlobí – jen se rozladí a sousedi si začnou všímat, kdy hrajete.
Z akustického hlediska je obvodová stěna výhodnější. Silná konstrukce s vnější vrstvou lépe pohlcuje basové složky, které u piana vznikají hlavně v levé části klaviatury. Nástroj postavený k obvodové stěně hraje plněji a zvuk se tolik neodráží od tenké příčky do vedlejšího bytu. Pozor ale na dvě věci. Za prvé, obvodová stěna bývá chladná, takže piano nesmí stát přímo u ní – nechte alespoň deset centimetrů mezery, aby vzduch mohl proudit. Za druhé, u paneláků s vnějšími vrstvami se může měnit vlhkost; nástroj potřebuje stabilní prostředí, ne průvan od okna.
Když není jiná možnost než vnitřní příčka Vnitřní stěna mezi dvěma byty je nejhorší varianta, ale někdy není jiná. V tom případě pianino nestavte naplocho na zeď. Nechte za ním mezeru alespoň patnáct centimetrů a na zeď za nástrojem připevněte akustickou izolaci – třeba těžkou textilii nebo desku z minerální vlny, která pohlcuje vibrace. Podlaha je stejně důležitá jako stěna. V paneláku se kročejový hluk šíří konstrukcí, takže pod piano patří tlumicí podložka. Prodávají se speciální podložky pod klavíry, ale poslouží i tuhá gumová rohož nebo koberec s pevnou podložkou. Nikdy nestavte piano přímo na plovoucí podlahu bez izolace – rezonance se přenese do celého panelu.
Typická chyba je postavit piano na místo, kde vypadá dobře, a teprve pak řešit zvuk. Druhá častá chyba je zapomenout na radiátor. Piano u topení se rozladí během několika týdnů, protože dřevo pracuje. Stejně špatné je umístění proti oknu, kde na nástroj svítí slunce – přímé světlo a teplotní výkyvy ničí lak i mechaniku. Třetí chyba je podcenit cestu. Piano váží přes dvě stě kilogramů a v paneláku se často nosí po schodech nebo úzkým výtahem. Změřte si šířku dveří, výtahu a zákrut na schodišti ještě předtím, než nástroj koupíte.
Praskliny v žebrech nebo na lubech se často podceňují. Malá trhlina na lubu může být jen kosmetická, ale pokud se šíří, snižuje tuhost korpusu a zvuk ztrácí basy. Zkuste nejdřív zjistit příčinu – časté je přeschlé dřevo nebo náraz do pouzdra. Uvolněná žebra se poznají poklepem: vydávají dutý zvuk místo jasného. Tato oprava vyžaduje řezání a vkládání nového materiálu, na což domácí podmínky nestačí.
Poslední věc, kterou většina lidí podcení: plán se musí měnit. Když se změní směny, zkouškové období nebo příchod nového spolubydlícího, rozvrh se rozpadne. Jednou za měsíc si sedněte a projděte, co funguje a co ne. Cvičení v přeplněném bytě není o dokonalém klidu, ale o tom, že se domluvíte na kompromisu, který vydrží víc než tři týdny.
Prvním signálem bývá změna zvuku. Nástroj zní dutě, ztrácí jas a odpovídá pomaleji. U klavíru se rozladí zejména střední rejstřík, kladívka se opírají o struny a pedál začne drhnout. Kytara nebo housle potřebují častější ladění, snímače u elektrických nástrojů mohou chytat vlhkost a brum. Jakmile se objeví plíseň na povrchu laku nebo na filcu, je zle – vlhkost už pronikla do materiálu.
Co patří na tác a co
Piano není skříň, kterou posunete o metr doleva, když se to nehodí. V panelákovém bytě se rozhodnutí mezi vnitřní a obvodovou stěnou podřizuje třem věcem: stabilitě ladění, hluku pro sousedy a tomu, jestli vůbec projdete dveřmi. Nejdřív zjistěte, jakou stěnu máte. Obvodová stěna je ta, za kterou je venku – bývá silnější, chladnější a často nese fasádu. Vnitřní příčka mezi byty nebo mezi pokoji je tenčí, rezonuje a přenáší zvuk. Podle toho se odvíjí všechno ostatní.
Rozhodnutí je tedy jasné: pokud to jde, dejte piano k obvodové stěně, ale s mezerou a s izolací proti chladu a vibracím. Pokud musí stát u vnitřní příčky, investujte do tlumení ze strany zdi i podlahy a počítejte s tím, že se zvuk ponese dál. Vždycky ale nejdřív změřte prostor, zkontrolujte teplo od topení a teprve potom stěhujte. Špatně umístěné piano se nezlobí – jen se rozladí a sousedi si začnou všímat, kdy hrajete.
Z akustického hlediska je obvodová stěna výhodnější. Silná konstrukce s vnější vrstvou lépe pohlcuje basové složky, které u piana vznikají hlavně v levé části klaviatury. Nástroj postavený k obvodové stěně hraje plněji a zvuk se tolik neodráží od tenké příčky do vedlejšího bytu. Pozor ale na dvě věci. Za prvé, obvodová stěna bývá chladná, takže piano nesmí stát přímo u ní – nechte alespoň deset centimetrů mezery, aby vzduch mohl proudit. Za druhé, u paneláků s vnějšími vrstvami se může měnit vlhkost; nástroj potřebuje stabilní prostředí, ne průvan od okna.
Když není jiná možnost než vnitřní příčka Vnitřní stěna mezi dvěma byty je nejhorší varianta, ale někdy není jiná. V tom případě pianino nestavte naplocho na zeď. Nechte za ním mezeru alespoň patnáct centimetrů a na zeď za nástrojem připevněte akustickou izolaci – třeba těžkou textilii nebo desku z minerální vlny, která pohlcuje vibrace. Podlaha je stejně důležitá jako stěna. V paneláku se kročejový hluk šíří konstrukcí, takže pod piano patří tlumicí podložka. Prodávají se speciální podložky pod klavíry, ale poslouží i tuhá gumová rohož nebo koberec s pevnou podložkou. Nikdy nestavte piano přímo na plovoucí podlahu bez izolace – rezonance se přenese do celého panelu.