Malá koupelna neznamená, že se v ní musí člověk každý den otáčet jako v budce. Většina problémů nevzniká kvůli metrům, ale kvůli tomu, jak jsou věci poskládané. Když se podaří oddělit mokrou zónu od suché a na stěny umístit to, co běžně leží na vaně, prostor se opticky zvětší a hlavně se přestane každodenně uklízet sám. Rozhodující je začít od toho, co v koupelně skutečně děláte: ráno se sprchujete, večer perete, občas věšíte prádlo. Podle toho se staví zbytek.

Rošt není jen dekorativní mřížka pod matrací. Určuje, jak se matrace prohne, kde vzniká tlak a jak dlouho vydrží. Špatná kombinace se projeví bolestí zad, probouzením a předčasným opotřebením matrace. Než začnete vybírat, zjistěte dvě věci: typ a tuhost matrace a hmotnost všech, kdo na posteli spí.

Sdílet pokoj se sestrou vypadá jednoduše, dokud spolu netrávíte každý večer a každé ráno na několika metrech čtverečních. Nejčastější chybou je, že si pravidla nikdo nestanoví předem. Rodiče řeknou „nějak se dohodnete" a sestry se dohodnou jen na tom, kdo za co může. První krok je proto sepsat si konkrétní věci: kdo kdy vstává, kdy chodí spát, kde má jaké věci a co si půjčuje bez ptaní. Nestačí obecné „budeme se respektovat", potřebujete konkrétní dohody, které se dají zkontrolovat.

Pokud je místnost vytápěná podlahovým topením, ověřte, zda je koberec vhodný pro tento typ vytápění, jinak se může poškodit zátěžová vrstva. Stejně tak dejte pozor na přímé slunce – některé barvy blednou. Když koberec sedí na místě, nerovnosti srovnejte a okraje zajistěte oboustrannou lepicí páskou, aby se netřepily. Dobře zvolený a položený koberec vydrží roky a pokoj bude tišší, teplejší a příjemnější na chození.

Socializace nekončí ve čtyřech měsících. Pokračuje celý první rok, jen se mění podněty. Přidejte jízdu autem, kočárek, cyklistu, dítě na koloběžce, zvuk vlaku. Vždy jeden nový prvek, krátce, s odměnou a s možností odejít. Pokud štěně projeví strach, nehladte ho a neutišujte. Tím strach potvrzujete. Místo toho ho veďte dál, odměňte klid a až potom se věnujte dalšímu podnětu. Pes, který se naučí, že nové věci jsou předvídatelné, zvládne i nečekané situace.

Rozdělení prostoru je základ. Pokoj nemusí být velký, ale každé dítě by mělo mít alespoň jedno místo, které je jen jeho. Může to být postel, polička, část stěny nebo dokonce jen jedna zásuvka. Na to místo nesmí druhý sahat bez dovolení. Toto pravidlo platí oboustranně. Pomáhá předcházet hádkám o věci i o to, kdo komu co vzal. Pokud to jde, oddělte postele co nejdál od sebe nebo je postavte proti sobě. Závěs nebo paraván mezi nimi není známkou slabosti, ale praktickým řešením.

Větší děti, zejména na druhém stupni, začnou potřebovat soukromí víc než dřív. To je přirozené. V tu chvíli pomůže dohoda o době, kdy má každý pokoj jen pro sebe. Například hodinu po škole patří pokoj jednomu a další hodinu druhému. Druhý mezitím může být v obývacím pokoji nebo venku. Není to ideální, ale funguje to. Důležité je, aby se domluva dodržovala a aby se děti střídaly spravedlivě. Kalendář na dveřích s vyznačenými časy je jednoduchý a přehledný.

Typické chyby, které rodiče dělají, jsou tři. První je, že pravidla stanoví, ale sami je nedodržují. Pokud má platit zákaz vstupu do cizího prostoru, nemůže matka bez zaklepání vtrhnout do pokoje jen proto, že je to její byt. Druhá chyba je srovnávání. Věty jako „Podívej se na bratra, ten si uklidí sám" vedou jen k zášti. Třetí chyba je ignorování stížností. Když si jedno dítě stěžuje, že ho druhé ruší, nestačí říct „vydrž". Je potřeba situaci řešit hned, ne odkládat.

Jak nastavit režim, který vydrží Časový harmonogram je dalším opěrným bodem. Děti potřebují vědět, kdy je čas na učení, kdy na hraní a kdy se jde spát. Pokud má jeden z nich večerku dřív, musí to platit i pro druhého, i když si třeba ještě chce číst. Sluchátka na uši jsou v tomto případě samozřejmostí. Stejně tak ranní vstávání. Kdo vstává dřív, obléká se potichu a nerozsvěcuje hlavní světlo. Noční lampička u postele vyřeší většinu sporů o světlo. Nepodceňujte ani úklid. Určete, kdo kdy vysává a kdo utírá prach. Střídání po týdnech funguje lépe než každodenní dohadování.

Sdílení pokoje mezi bratrem a sestrou bývá nejčastější v době, kdy děti ještě nemají vlastní prostor nebo když se rodina stěhuje do menšího bytu. Nejde o nic neobvyklého, ale bez jasných pravidel se z toho snadno stane každodenní zdroj napětí. Klíčové je nastavit hranice dřív, než se problémy nahromadí. Prvním krokem je promluvit si s oběma dětmi zvlášť i společně. Zjistit, co komu vadí a co naopak potřebuje. Někdo potřebuje ticho na učení, jiný zase prostor na hraní. Tyto potřeby se musí sladit, ne potlačit.