Začněte tím, že materiál roztřídíte podle velikosti a tvaru, ne podle druhu. Šišky, které jsou příliš velké, se nevejdou do dětské ruky a dítě je odloží. Klacky s ostrými konci patří pryč. Kamínky o průměru menším než dva centimetry jsou rizikem, protože je malé děti strkají do pusy. Praktické je mít tři velikostní kategorie: malé do dlaně, střední na stavění a velké na opírání. Každou kategorii pak uložte zvlášť, ideálně do látkových pytlíků nebo otevřených košíků, aby dítě vidělo, co si bere.

Otevřené police místo zavřených krabic Základem je nízká otevřená police nebo plochá deska ve výšce dítěte. Ne uzavřené boxy s víkem, ne velké koše, do kterých se všechno nasype. Na polici dejte jen tolik věcí, kolik se tam vejde bez přeskládání. Když je hračka vidět, dítě ji použije. Když je pod hromadou dalších, sáhne po té vrchní, nebo po ničem. Typická chyba je naplnit polici do posledního místa. Lepší je nechat třetinu volnou, aby dítě mohlo věci brát a vracet.

Výbava musí být jednoduchá a spolehlivá. Zbraň, kterou ovládáte poslepu, je lepší než ta, kterou jste si půjčili na poslední chvíli. Svítilnu upevněte tak, aby vám nesvítila do očí a neprozrazovala pozici. Červené světlo je pro noční vidění šetrnější, ale pro rychlý pohyb potřebujete dostatek bílého světla. Noste náhradní baterie a zásobníky v kapsách, do kterých se dostanete jednou rukou. Typická chyba je přeplněná taktická vesta – ve tmě nahmatáte jen to, co má pevné místo.

Rozdělení do družstev bývá nejrychlejší cestou, jak zkazit jinak dobře připravenou hru nebo workshop. Nejde o to, kdo je nejlepší kamarád, ale o to, aby skupiny byly použitelné a nikdo neodcházel s pocitem, že byl zvolen jako poslední. Zásadní je připravit rozdělení předem a nenechat ho na okamžiku, kdy už všichni stojí v kruhu a čekají.

Přírodní materiál není náhrada hraček, je to jiný způsob hry. Děti si samy určí, co z toho bude loď, věž nebo poklad. Vy jen dáte pravidla, dohlédnete na bezpečnost a občas pomůžete s uzlíkem. To je celé.

Herna je místo, kde se dá hrát bez stěhování nábytku. Odkladiště je police, kam krabice zmizí a už se nevrátí. V malém prostoru potřebujete hlavně odkladiště, které se dá rychle proměnit v hernu. Proto funguje vertikální řešení: uzavřená skříň nebo police ve výšce, kam běžně nedosáhnete. Krabice tam drží, ale nezabírají podlahu ani pracovní desku. Do spodních polic dejte to, co vytahujete často, nahoru sezónní a sběratelské kousky.

Hotové výtvory nenechávejte na zemi, kde je rozšlape noha nebo je rozkouše pes. Šišky a klacky skladujte v košíku nebo krabici, kamínky v plátěném pytlíku. Jednou za čas materiál prohlédněte a napadené kusy vyhoďte. Pokud chcete hru rozšířit, přidejte mech nebo kůru, ale vždy jen v malém množství a z míst, kde je to povolené.

Druhá chyba je rotace příliš často. Někteří rodiče každý týden vymění celý obsah police a myslí si, že to dítě nadchne. Opak je pravdou. Dítě potřebuje opakování, aby si hru prohloubilo. Rotujte maximálně jednu třetinu hraček za měsíc, ne celou polici. Zbytek nechte na místě. Až si dítě řekne o konkrétní věc, kterou jste uklidili, je to signál, že ji může vrátit.

Rozdíl mezi skrýváním a úklidem je v tom, co zůstane vidět. Skrývání je rychlé a slouží vám. Úklid je pomalejší a slouží dítěti. Pokud chcete, aby si dítě hrálo samostatně a déle, potřebujete druhé, ne první. Není to o dokonalosti, ale o přístupu: hračky nemají být schované, mají být vystavené tak, aby je dítě vidělo a mohlo si je vzít bez pomoci dospělého.

Sbírejte jen to, co je suché a pevné. Šišky musí být otevřené a tvrdé, ne rozpadající se na prach. Klacky volte silné v průměru alespoň dva centimetry a bez zelených listů, jinak plesniví. Kamínky mají být hladké, bez ostrých hran, které řežou do dlaně. Sbírejte na jednom místě maximálně dvě hrsti od každého druhu, víc dětí stejně nevyužije a zbytek se povaluje po bytě.

Dítě po vás chce, abyste si s ním hráli, ale hračky má rozeseté po celém pokoji. Mnoho rodičů to řeší tak, že je rychle shrne do krabice a doufá, že si toho dítě nevšimne. Jenže právě tady vzniká problém: hračka, kterou dítě vidí, je hračka, se kterou si hraje. Cokoli zmizí v uzavřené bedně, přestává existovat. A tak se za týden kupuje další, protože „nic nemáme".

Když dítě po vás chce, abyste si hráli, neznamená to vždy, že má málo hraček. Často znamená, že má málo přístupných možností. Zkuste nejdřív uvolnit polici a nechat dítěti volný výběr. Teprve když ani to nepomůže, přidejte novou hračku. Ušetříte peníze i nervy. A hlavně: dítě se naučí, že si umí vybrat samo, což je dovednost, kterou mu zavřená krabice nikdy nedá.