Pomáhá i úprava výšky. Opěry mají být výškově nastavitelné tak, aby náušník seděl přesně nad zvukovodem a opěra ležela na kosti za uchem, ne na ní. Když opěra sedí příliš nízko, tlačí na čelist; příliš vysoko zase na lebku. Stačí posunout o pár milimetrů a tlak zmizí. U pevných rámů bez nastavení je jediná možnost vyměnit náušníky za silnější, čímž se hlava od opěr mírně oddálí a tlak klesne.

U mikrovlákna a sametových potahů nikdy netlačte hadrem do vláken proti jejich směru. Vzniklé šmouhy se špatně srovnávají. Po uschnutí je přejděte měkkým kartáčem po směru vláken. U koženky a ekokůže stačí vlhký hadr a jemné mýdlo, ale pozor na příliš mokrý hadr – voda zatéká do švů a tam způsobuje odlepení. Prach z koženky setřete nasucho, mokré čištění dělejte jen občas.

Opěradlo, které podpírá, ne jen existuje Mnoho židlí má opěradlo v jedné rovině. Lidská páteř ale není prkno. Potřebujete prohlubeň v bederní části, která vyplní přirozené zakřivení, a naopak volný prostor pro lopatky. Když je opěradlo příliš vyboulené v horní části, tlačí mezi lopatky dopředu a hlava jde do předsunu. Když je naopak ploché, bedra se postupně hroutí. Ideální je opěradlo, které se dá výškově posunout nebo má tvarovanou bederní výztuhu. Vyzkoušejte to tak, že se opřete, zavřete oči a necháte tělo, ať se usadí samo. Pokud se do pěti minut začnete sunout dopředu, opora nefunguje.

Vezměte si krejčovský metr a změřte vzdálenost mezi horní plochou spodní police a spodní plochou police nad ní. Výsledek zapište. Potom změřte výšku tří nejvyšších knih, které tam chcete umístit. Pokud je rozdíl menší než 15 mm, máte problém. Knihu sice nasunete, ale vytáhnete ji jen tak, že ji nadzvednete – a to nejde, když je polica plná.

Každodenní čtení není jen otázka vůle. Pokud po hodině cítíte tlak v kříži, tuhnutí šíje nebo mravenčení v nohou, problém nebývá v očích ani v soustředění, ale v tom, jak sedíte. Židle, která je pohodlná deset minut, se po dvou hodinách změní v nástroj únavy. Dobrá čtecí židle proto musí řešit tři věci současně: oporu beder, polohu hlavy a krevní oběh v nohou.

Poslední věc, na kterou se zapomíná, je pohyb. Sebelepší židle nepočítá s tím, že tělo potřebuje měnit polohu. Nastavte si připomínku nebo prostě používejte kapitoly jako metronom: po každé kapitole vstaňte, projděte se po místnosti, protáhněte bedra a lopatky. Dlouhé sezení v dokonalé pozici je pořád dlouhé sezení. Židle má podporovat přirozené mikroskopické změny, ne je blokovat. Proto se vyhněte příliš měkkému sedáku, do kterého se propadáte, i příliš tvrdému, na kterém se po půl hodině nedá vydržet.

Základem je změřit hloubku výklenku a porovnat ji s hloubkou křesla. Pokud je výklenek hluboký méně než 80 cm, křeslo se do něj nevejde tak, aby před ním zůstal prostor pro nohy. V takovém případě je lepší výklenek nepoužívat jako rám, ale nechat křeslo mírně před ním. Vznikne přirozený přechod a prostor nebude působit stísněně. Naopak u hlubokých výklenků nad 100 cm je nutné křeslo vysunout dopředu, jinak se posezení změní v noru.

Kdy výklenek funguje jako rám a kdy ne Výklenek se stane rámem teprve tehdy, když křeslo stojí tak, že jeho zadní část je zhruba v rovině s okrajem výklenku, nebo mírně před ním. Nikdy ne naopak. Znamená to, že mezi opěradlem a zadní stěnou výklenku zůstane mezera alespoň 10–15 cm. Tato mezera není ztracený prostor. Umožňuje vzduch, snadný úklid a hlavně zabraňuje tomu, aby se křeslo opticky „utopilo" ve zdi.

Výklenek nebo nika vypadá jako ideální místo pro křeslo. Stačí ho tam postavit a hotovo. Jenže právě tady vzniká nejčastější chyba: lidé osadí křeslo do výklenku tak, že ho vtlačí až dozadu, ke zdi. Tím ztratí přirozený odstup, který křeslo potřebuje, a výsledek působí jako trestná lavice v koutě, ne jako místo k posezení.

Barva a materiál hrají také roli. Tmavý výklenek a tmavé křeslo splynou a rám se ztratí. Světlý výklenek se světlým křeslem zase působí nevýrazně. Nejlepší je kontrast: světlý výklenek a tmavší křeslo, nebo naopak. Tím se rám zvýrazní a křeslo se stane přirozeným centrem. Pozor ale na vzory – výrazná tapeta ve výklenku a vzorovaný potah křesla se navzájem pohltí.

Nakonec je tu praktická stránka: osvětlení. Výklenek často bývá tmavý a křeslo v něm vytvoří stín. Bez doplňkového světla – nástěnného svítidla nebo stojací lampy – bude posezení ponuré. Umístěte světlo tak, aby osvětlovalo především sedák a prostor před křeslem, ne zeď za ním. Tím se výklenek opticky prohloubí a křeslo získá potřebný prostor.