Typickým chybou při rekonstrukci je také nesprávné pořadí prací. Začněte vždy demontáží, poté upravte rozvody, proveďte hydroizolaci, a teprve pak obkládejte. Mnoho lidí ušetří čas tím, že nechá obkladače, aby si „poradili sami", ale výsledkem bývají křivé spáry a odlupující se dlažba. Vybírejte obklady a dlažbu s protiskluzovým povrchem (třeba třída R11 do sprchového koutu) a dbejte na to, aby měly obklady stejný koeficient nasákavosti – jinak vám budou tmavé mapy i po vyčištění. Spárovací hmotu vybírejte vodoodpudivou, ideálně epoxidovou, která odolává plísním a snadno se udržuje.

Třídění odpadu v domácnosti začíná u koše. Není to ale jen o tom, že si do kuchyně postavíte první nádobu, která se vám líbí. Špatně zvolený systém vás bude stát čas, místo i nervy. Základní otázka zní: co budete třídit a kolik toho reálně vznikne. Pětka s víkem na plasty se hodí do dílny nebo garáže, ale do malé kuchyně se nevejde. A naopak malý nerezový kbelík na bio odpad bude v domácnosti o šesti lidech neustále plný.

Prvním krokem je zjistit, co za stěnou skutečně je. Pokud jde o nosnou zeď z betonu nebo cihel, máte výhodu – tato hmota sama o sobě pohlcuje část zvuku, ale odráží nízké frekvence, jako je dunění basů nebo hluk od tramvaje. V takovém případě pomůže přidat na povrch měkký materiál, který zvuk rozptýlí. Ideální je například textilní čelo postele z husté pěny, které lze upevnit přímo na zeď, nebo akustický panel z pěnové hmoty. Pozor ale na to, aby materiál nebyl příliš tenký – vrstva o síle alespoň pěti centimetrů má výrazně lepší účinek než dekorační polštář. Montáž by měla být pevná, protože volně visící textil může naopak rezonovat a vytvářet nežádoucí chvění.

Stěna za hlavou postele je často přehlíženým prvkem ložnice, přitom má zásadní vliv na kvalitu spánku i na to, jak se v místnosti šíří zvuk. Pokud máte postel umístěnou u zdi, která sousedí s rušnou ulicí, nebo u příčky oddělující ložnici od obývacího pokoje, může se stát, že vás každý projíždějící automobil nebo tlumený hovor z vedlejší místnosti probouzí uprostřed noci. Než sáhnete po špuntech do uší, zkuste nejprve upravit samotnou stěnu. Správné řešení nejen zlepší akustiku, ale také změní tepelný komfort místnosti.

Největší chybou bývá podcenění vlhkosti. V panelovém domě je koupelna většinou umístěná v jádru bytu, kde není přirozené větrání oknem. Proto je nutné vyřešit odvětrání – nejlépe osadit výkonný ventilátor s vlhkostním čidlem a napojit ho na stoupačku nebo na samostatný vývod. Pokud větrání podceníte, objeví se za rok plíseň za koupelnovou skříňkou nebo na silikonových spárách. Zároveň dbejte na to, aby byla izolace podlahy a stěn v prostoru kolem vany a sprchového koutu opravdu vodotěsná. Použijte hydroizolační stěrku ve dvou vrstvách, nechte ji řádně zaschnout a teprve poté lepte obklady.

Nejčastější chybou je podlehnout dojmu, že tlumení zvuku vyřeší jedna tlustá deka nebo knihovna přistavená ke zdi. Tyto předměty odrazí jen část středně vysokých frekvencí, ale nízké tóny projdou téměř bez úhony. Stejně tak montáž polystyrenových desek na zeď za hlavou nefunguje – polystyren je určený na tepelnou izolaci, ne na akustiku. Jediná rychlá a účinná varianta bez bourání je kombinace těžkého závěsu (např. z husté bavlny nebo sametu) zavěšeného deset centimetrů před stěnou a pěnového čela postele. Tím vznikne vzduchová mezera, která zvuk rozptýlí. Vyvarujte se ale závěsů z umělých materiálů – ty mívají hladký povrch a zvuk spíše odrážejí.

Co se týče nákladů, ceny se liší podle materiálu, objemu i provedení. Nerezové modely s nožním ovládáním vyjdou násobně dráž než obyčejné plastové. Dražší koš vám ale vydrží déle a lépe drží tvar. Kvalitní nožní pedál je důležitý, pokud máte plné ruce. Levné pedály se po pár měsících zlomí nebo přestanou správně zavírat víko. Vybírejte proto koš s ocelovým pedálem a tlumeným zavíráním. Tlumení není luxus, ale praktická funkce: víko nepráskne a neprobudíte s ním celou domácnost. Nejdůležitější je, aby se koš dal snadno vysypat a umýt. Odnímatelné vnitřní nádoby jsou standardem, ale u velkých košů se to cení dvojnásob.

Mějte na paměti, že ideální organizace není jednorázová akce, ale průběžný proces. Každé dva až tři měsíce projděte skříň a zkontrolujte, jestli se vám nehromadí věci, které už nenosíte. Sezónní věci, jako jsou zimní kabáty nebo letní šaty, mějte uložené ve spodní části skříně nebo v samostatných boxech na horních policích. Pokud máte málo místa, můžete využít i zadní část dveří – háčky na tašky nebo šály uvolní místo uvnitř. Důležité je, aby měl každý předmět své stálé místo, jinak se chaos vrátí.