Vybrat wall art do malého prostoru je jako tanec na špičkách. Chcete, aby bylo vidět, ale nesmí místnost rozdrtit. Zkoušela jsem velkoformátový plakát v úzké úzké černé liště, který visel přesně nad středem pohovky. Fungovalo to skvěle, protože grafika s jemnými linkami a tlumenou šedí kopírovala tón velvet upholstery na sedačce. Když hosté odešli a já sklopila sedák zpátky do křesla, místnost zase dýchala. Omylem jsem ale koupila rám z tmavého dubu - ten byl na tuhle velikost moc těžký a působil jako černá díra. Poučila jsem se: wall art musí ladit nejen barvou, ale i hmotností s celkovým dojmem, jinak vám místnost připadá ještě menší, než ve skutečnosti je.

Častý problém, o kterém se moc nemluví, je ten, kde vlastně wall art skladovat, když ho zrovna nepoužíváte. Měla jsem obří plátno v rámu, které bylo krásné, ale nemělo své stálé místo. Každou změnu sezony jsem ho chtěla vyměnit za něco svěžejšího. Jenže kam s ním? Do skříně se nevešlo, pod postel narvete tak akorát kufr. Nakonec jsem přešla na lehčí variantu - textilní tapiserie na dřevěné liště. Srolujete ji do tubusu, strčíte za knihovnu a máte klid. Teprve pak jsem pochopila, že wall art by měl být v malém bytě flexibilní, stejně jako nábytek. Pokud máte bed with storage, můžete do jeho vnitřku schovat malé obrazy, ale na velké kusy to nestačí.

Nejvíc jsem se nad wall art zamyslela ve chvíli, kdy jsem řešila ložnici pro jednoho. Místa na zdi bylo dost, ale podlaha žádná. Každý centimetr musel být funkční. Postel s úložným prostorem pod matrací? Jasná volba. Jenže ta postel byla vysoká, aby se do ní vešly krabice s botami i deky. A najednou zeď nad ní vypadala o to nižší. Strávila jsem tři hodiny na žebříku, obklopená třemi možnýma obrazy, a zjistila, že vertikální formát dělá divy. Protáhlý otisk městské siluety v černé a bílé opticky natáhl strop. Důležité bylo nepřehánět to - jeden výrazný kus tu fungoval líp než galerie drobností, která by jen zdůraznila, že spíte v krabici.

Když jsem zařizovala byt kamarádce, narazila jsem na ještě větší oříšek. Měla obývací pokoj, kde jedinou volnou stěnu zabíralo obří okno, a naproti němu stála pohovka. Žádná zeď na obrazy. Zbývala jen úzká zeď u dveří. Co s ní? Pověsila jsem tam zrcadlo v masivním dřevěném rámu, které odráželo světlo z okna a zároveň fungovalo jako wall art. Do spodní části zrcadla jsem přidala malou poličku na suchou vazbu a svíčky. Efekt byl neskutečný - místnost se prosvětlila a přestala působit jako tunel. Ono totiž wall art nemusí být jen obraz. Může to být textilie, dekorativní talíř nebo právě zrcadlo. Důležité je, aby viselo v úrovni očí, ne metr pod stropem, jak to děláme, když se bojíme, že bude překážet.

Pull-out sofa je další skvělý vynález, který ale přináší designové dilema. Klasický rozkládací gauč s tenkou matrací už nikdo nechce, dneska se pořídíte kvalitní foam mattress na slatted frame, která je k nepoznání od klasické postele. Soused od vedle si jeden takový koupil, ale zapomněl na to, že když je rozložený, zabere skoro celý obývák. A na zdi nad ním visí velký abstraktní obraz. Když je gauč složený, obraz vypadá přiměřeně. Jakmile ho ale vytáhnete na délku, obraz visí nad prázdným prostorem, kde by měla být hlava hosta. Pak musíte přerovnávat nábytek nebo se smířit s tím, že výzdoba nesedí. Moje rada? Než koupíte cokoli, změřte si rozměr rozložené pohovky a umístěte wall art o kus dál od středu, aby byl vždy nad opěradlem.

Velkou lekci jsem dostala v pronajatém bytě, kde nesmělo být vrtáno do zdí. Žádné hřebíky, žádné háčky. Co teď s prázdnými stěnami? Řešení přišlo v podobě samolepicích držáků na obrazy, které unesou lehčí rámy do dvou kilogramů. Fungovalo to skvěle, jen jsem musela dávat pozor na vlhkost v koupelně, tam samolepky povolily. Na zdi nad postelí jsem pak pověsila lehkou dřevěnou desku polepenou tapetou. Vypadala jako obraz, vážila pár set gramů. A když jsem se stěhovala, držáky jsem sloupla a zeď byla jako nová. Tady mi došlo, že wall art musí být adaptabilní. Stejně jako skládací nábytek, i dekorace na zdi by měla zvládnout změnu adresy bez rány do sádrokartonu.

Dneska, když koukám na svůj obývák, vidím, že wall art je vlastně nejdůležitější prvek celé místnosti. Je to první, co hosté uvidí, když vejdou dveřmi, a zároveň poslední, co zahlédnete, než zhasnete světlo. Zkuste si vybrat jeden kus, který vám dělá radost, ne deset, které jen zaplňují díry. A pokud řešíte malý prostor, sáhněte po něčem, co se dá snadno sejmout a nahradit, jako třeba plakát v tenké hliníkové liště. Takový kousek vám nezabere místo ve skříni, snadno se převáží a nikdy neomrzí. A když k tomu přidáte praktický click-clack mechanismus v pohovce a dobře zvolenou foam mattress na slatted frame, váš byt bude fungovat jako hodinky. Prostě si pamatujte: zeď není jen prázdná plocha. Je to vaše plátno.